miru*: Bohužel jsem ho nečetla... také jsem si kdysi kladla otázku, nač blog, když stejně nemohu ? psát to, co bych vše chtěla...občas mám také touhu napsat to,co prožívám jen já uvnitř sebe...
jaruš: Nojo no, ani já si předešlý článek nepřečetla.
A nač vlastně blog, který nikdo nečte, nač se svěřovat nikomu, proč nemůžou vědět ti, kterým na tobě záleží co se stebou děje? Ale jestli máš potřebu se někomu vypovídat, proč to všechno neřekneš pánu Bohu? On teda stejně všechno ví, ale když to potřebuješ ze sebe dostat ven, tak je to nejlepší řešení. Má to tu výhodu, že nemusíš nic psát a nemusíš dokonce ani mluvit nehlas. Víš to, že jsem věřící a mám to vyzkoušené, je to bezva terapie a zabírá.
cernaruze: Jaruško, blog mám jako otevřený sešit. Jen tady obšas něco "vytrhnu", dám pod heslo.
S tím nahoře mám poruchanou komunikaci...
accuracy: Ono je to jednoduché. Nešířit adresu stránky, aby ji nikdo z blízkých neznal, nezveřejňovat nic, podle čeho by vás náhodný návštěvník mohl poznat, a kašlat na názory cizích lidí, ti o vás stejně nic neví a nemají právo vás soudit. Případně některé články nezveřejňovat (důvod, proč jsem si začala vést klasický deník a ne blog...).
cernaruze: Děkuji za komentář a rady. Ten komentář nebyl hanlivý, nikdo mi v něm nenadával, jen poradil. A já poslechla.