caris: můj život se ocitl v bodě, kdy si říkám:"Konečná, vystupovat"...ale co je to za stanici, jejíž jméno neznám. Je tam jen ticho a černá tma. Můj život už není životem, který by byl pro mne výzvou. Nejsou žádné touhy, přání, sny...všechno umřelo. Po bolesti v srdci zůstalo jen divné prázdno. Hmatatelné a nekonečné. Velký hrob. Dívám se na sebe do zrcadla a nevím koho vlastně vidím. Koho jsem pohřbila a kdo tu zůstal. Tvá slova to vystihují. Je to ten okamžik, který mne oslovil. Už nemám sílu utíkat před odpovědí. Dívám se na ni. Je v odraze v zrcadle. Jsem jako analfabet, který se dívá a vidí jen tvary. Nezbývá než cítit mezi řádky. Nekonečnost v jedné jediné linii. Šílená rychlost, když otevřu své srdce. Dívám se. Vše je minulost. Přítomnost je tma. A budoucnost ještě neexistuje. Tak se jen dívám... a čekám na ten třesk, kdy přijde světlo.